Práce zahraničního zpravodaje je tvrdá dřina

Práce zahraničního zpravodaje představuje pro mnoho novinářů cílovou metu, jde ale o velmi náročnou profesi. O jejích kladech a záporech hovoří Jan Moláček, který mimo jiné působil jako zpravodaj České televize pro Blízký východ a Rusko, a Klára Stejskalová, která pracuje jako zpravodajka Českého rozhlasu v Německu.

Jak jste se k práci zahraničního zpravodaje dostali?

Jan Moláček: V zahraniční redakci ČT jsem začal pracovat v roce 1998, postupoval jsem od rutinní redaktorské práce až po náročnější reportérskou činnost. Vrcholem tohoto období v ČT byla práce zpravodaje pro Blízký východ v období druhé palestinské intifády, kdy jsem na Blízkém východě sice nežil, ale trávil velmi mnoho času. Následovala nabídka prvního postu stálého zpravodaje a v roce 2004 jsem začal působit v Berlíně. Dál se ale moje kariéra zahraničního zpravodaje vyvíjela trochu netypicky, protože jsem vystřídal tři země. Z Německa jsem totiž zhruba po roce a půl odešel – dostal jsem nabídku přesunout se do Ruska, které mě novinářsky lákalo. Jenže ruské ministerstvo zahraničí mi po roce působení v Moskvě neprodloužilo vízum a akreditaci, takže jsem z Ruska musel po roce odjet. Následovala práce stálého zpravodaje ve Vídni, kde jsem působil tři roky 2007- 2010.

Klára Stejskalová: Dlouhé roky jsem pracovala v zahraniční redakci Českého rozhlasu. Měla jsem za sebou desítky reportážních cest a vzhledem k tomu, že jsem se od základní školy učila německy, tak jsem přirozeně ucházela o zpravodajský post právě v Německu.

Existují nějaké specifické vlastnosti či znalosti, které musí zahraniční zpravodaj v porovnání s jinými novinářskými kolegy mít?

Jan Moláček: Samozřejmě jazykové vybavení, ale taky schopnost rychle se orientovat v neznámém prostředí, najít kontakty, dělat důležitá rozhodnutí sám na místě dle vlastního uvážení. Nutná je maximální odolnost vůči stresu.

Klára Stejskalová: Znalost jazyka a prostředí je automatická. Zahraniční zpravodaj by měl mít široký záběr, velký rozhled, protože informuje od lehce bulvárních kauz přes spotřebitelská témata, sport a kulturu po vysokou politiku. Musí být akční – pokud dojde například k nějaké nehodě, útoku, čemukoli aktuálnímu, musí být schopný se okamžitě sebrat a odjet třeba na druhý konec země. U rozhlasového reportéra se čeká, že dokáže v případě aktuálních věcí vstoupit do vysílání okamžitě. Neexistuje nějaký čas na přípravu.

Pro mnohé novináře je práce zahraničního zpravodaje nejvyšší kariérní metou. Je toto povolání opravdu tak idylické, nebo přináší i nesnáze?

Jan Moláček: Je to určitě nejvyšší meta pro reportéry, kteří dělají zahraniční zpravodajství. Idylické to není, je to velmi tvrdá práce, kdy nesete v podstatě plnou zodpovědnost za to, že ve zpravodajství budou klíčové informace z vaší oblasti. Samozřejmě - je velký rozdíl mezi prací v Rusku a v Německu, ale všude platí, že nejzávažnější rozhodnutí jsou na vás. Jste na místě, máte nejlepší informace, nikdo z Prahy není schopen situaci vyhodnotit lépe než vy. Ovšem s tím jde v ruku v ruce zodpovědnost – vše, co se podaří, je především vašim úspěchem, ovšem neúspěchy jsou také pouze vaše.

Klára Stejskalová: Jak s oblibou říká Angela Merkelová, každá mince má dvě strany. Ideální je, že žijete přímo v dané zemi, v daném prostředí. Nemáte pohled na danou zemi zprostředkovaný jen přes internet nebo média. Mluvíte, natáčíte s lidmi, narážíte na místní administrativu, slavíte místní svátky. To je neocenitelná přidaná hodnota. Můžete posluchačům přinášet tím pádem vlastní témata, postřehy, které z kanceláře v Praze nikdy neobjevíte, nezískáte. Stinnou stránkou je, že jste v práci nepřetržitě. Nemáte pracovní dobu od do. Jste v nasazení neustále od rána do noci včetně víkendů. I když má člověk volno, tak v případě, že se něco aktuálního stane, tak vysíláte. Ne každému to může vyhovovat. Ale nás rozhlasáky to baví. Myslím, že pro většinu z nás to není zdaleka jen práce, ale zároveň i koníček. A odměnou je to, že se často člověk podívá do míst, kam by se normální smrtelník nedostal, setká se s mimořádnými a zajímavými lidmi. A to je k nezaplacení.

Jak dlouho a jakým způsobem si zahraniční zpravodaj zvyká na místní kulturu a mentalitu?

Jan Moláček: Zvyknout si v Německu nebo Rakousku není problém. V Rusku je to těžší, ale já jsem člověk bez předsudků a většinou nemívám problémy vycházet přátelsky s lidmi kdekoliv na světě.

Klára Stejskalová: Německo není zemí, kde by se člověk musel s místní kulturou složitě sžívat. Zpočátku mi trochu vadilo, že jsou v neděli zavřené obchody, protože právě neděle bývá pracovně volnějším dnem a měla bych čas si v klidu nakoupit. Dnes jsem si zvykla natolik, že bych to zavedla i u nás. Rodiny se tak alespoň věnují smysluplnější zábavě než procházkám po shopping centrech.

Co bylo pro Vás největší výzvou?

Jan Moláček: Největší výzvou – pokud jde o to Rusko – pro mě bylo naučit se pracovat v zemi, kde neplatí žádná zřejmá pravidla, kde můžete na některém místě jeden den bez problémů točit a druhý den vám to někdo bez viditelného důvodu zakáže. Samozřejmě  třeba na Severním Kavkaze v oblasti Čečenska a okolních republik je situace nejhorší, ale na problém s policií nebo nějakou bezpečnostní složkou můžete úplně nečekaně narazit i v Moskvě. Točil jsem samozřejmě i předtím mnohokrát v místech válečných konfliktů nebo nepřehledných politických změn, ale Rusko je svou svévolí všech možných úředníků, policistů, vojáků a podobně velmi specifické

Jak náročná je naopak adaptace na české prostředí po návratu?

Jan Moláček: Musel jsem problém návratu řešit spíš v pracovní rovině. Kvůli rodině jsem po návratu z Rakouska nabídku dalšího postu musel bohužel odmítnout a velice brzy jsem zjistil, že pro reportéra, který tolik let strávil v plném nasazení, je těžké vrátit se zpět k práci v redakci. Řada kolegů to řeší kariérním postupem a zúročují své zkušenosti na editorských postech nebo ve vedení redakce, ale já jsem na to příliš reportérský typ, kterého ještě zdaleka neomrzelo běhat s kameramanem v terénu. To byl i důvod, proč jsem odešel ze zahraničního zpravodajství, kde jsem za třináct let vyzkoušel úplně všechny pozice, a našel novou výzvu v investigativní televizní publicistice – nejprve v pořadu Na vlastní oči na TV Nova a od letošního ledna zpátky v ČT v pořadu Reportéři ČT. Ale na zahraniční zpravodajství jsem rozhodně nezanevřel a doufám, že si ještě někdy nějakou reportáž v zahraničí natočím.

Klára Stejskalová: To uvidím teď v srpnu, až se vrátím. Ale už teď zažívám rozčarování z Česka v tom, že například lidé ve službách se chovají, jako by je člověk s jakoukoli otázkou obtěžoval, řemeslníci nejsou zvyklí držet slovo. V Německu jsem se při natáčení často setkala s lidmi, kteří o své práci vyprávěli s absolutním nadšením. Mám pocit, že takových lidí je u nás málo.

Připravoval Vás někdo na práci zahraničního zpravodaje, proběhlo třeba nějaké školení?

Jan Moláček: Před nástupem do Ruska jsem absolvoval několikaměsíční intenzívní kurz ruštiny. Jinak, nejlepší příprava je reportérská práce – čím víc točíte, tím líp.

Klára Stejskalová:

Každý zahraniční zpravodaj má za sebou bohaté zkušenosti z terénu. Ale samozřejmě se neustále zdokonalujeme, pokud jde o moderní technologie nebo trendy.

Liší se práce zahraničního zpravodaje nějak výrazně od práce v české redakci? Jak pracovní den vlastně probíhá?

Jan Moláček: To je velmi různorodé, rutina v podstatě neexistuje. Někdy pokrýváte něco aktuálního, musíte točit, dělat vstupy do denních zpráv, připravit reportáž do Událostí, udělat živý vstup do Událostí a Událostí, komentářů, mezitím domlouvat předběžně s editory v Praze příští den, komunikovat s kontakty na místě, pak si večer v rychlosti udělat krátký plán na zítřek a padnout do postele a usnout. Jindy točíte nadčasová témata, která předem připravíte. Zejména ve velkých zemích jako je Rusko nebo USA to  zahrnuje spoustu cestování, domlouvání kontaktů na místě, tak aby z vaší práce měla ČT maximální užitek. Je to velmi tvrdá práce, neustále musíte počítat se změnami a jak už jsem uvedl výše – je to jen a jen na vás.

Klára Stejskalová: Liší. Často jste v práci od časných ranních hodin, kdy začínáte například s výběrem zahraničního tisku pro Český rozhlas Plus, a končíte vstupem do pořadu Stalo se dnes po 21. hodině. Především ale žádný den není stejný. Někdy sedíte u počítače a zpracováváte natočené reportáže, jindy jste celý den v terénu. Jinak vypadá vysílání ze summitu, jinak z mistrovských oslav u Braniborské brány.

Jakým způsobem se dá tato práce skloubit s rodinou?

Jan Moláček: Já jsem měl to štěstí, že moje žena byla v době, kdy jsem tuto práci dělal, na mateřské dovolené s našimi třemi dětmi a nebyl proto problém, aby ji trávila v cizině. Důvod, proč jsem musel v roce 2010 odmítnout další zpravodajský post, byl ale právě rodinný. Můj nejstarší syn chodil do školky a první třídy ve Vídni, do druhé třídy v Praze a nemohl jsem po něm chtít, aby začal třetí třídu zase někde jinde, učil se další jazyk a tak dále.

Klára Stejskalová:  Dá. Ale samozřejmě, že rodiče nebo sourozence člověk vidí jen párkrát do roka. A to Německo má výhodu, že je blízko, příbuzní nepotřebují k cestě za vámi víza, ani to není finančně náročné.

Liší se nějak přístup zahraničních redakcí ke svým pracovníkům od těch českých?

Jan Moláček: Asi se obecně dá říct, že velké organizace jako CNN, BBC a podobně mají i na svých zpravodajských postech daleko větší materiální a personální zázemí než ČT. Ale i pro zpravodaje těchto televizí platí, že když jsou v terénu, zejména v oblastech jako je Rusko nebo východ, tak je to prostě na nich.

Klára Stejskalová: V Berlíně je několik set akreditovaných zahraničních zpravodajů. V jiných podmínkách pracují velká a bohatá média, v jiných zpravodajové ze zemí třetího světa. Některé redakce mají i více korespondentů, kteří se pak specializují jen na určité oblasti. Většina kolegů odevzdává méně materiálů. A rozdíl je i v tom, že u nás se bohužel vydala média bulvárnějším směrem. Když líčím kolegům, jaká témata se po mně někdy chtějí, tak jen kroutí hlavou.

Autorka rozhovoru: Veronika Šmídová

Foto: Česká televize