David Klimeš: Samoregulace může média ochránit před státními tlaky

Otázky pro Davida Klimeše

Přestože se v Česku odehrálo několik pokusů o zavedení samoregulačního orgánu, ve vaší studii nehodnotíte tyto pokusy jako úspěšné. Proč tomu tak je?

Myslím, že můžeme zmínit dva hlavní důvody. Jeden je obecný pro postkomunistickou středovýchodní Evropu – po éře vynuceného sdružování novinářů před rokem 1989 přišla mnohem individualističtější doba, skoro až odpor k jakémukoliv sdružování. Druhý důvod byl ekonomicko-politický – média zažívala v 90. letech boom, prosperovala, a ač se nevyhnula občas politickému nátlaku, nebyla chuť a dostatečná pobídka kolektivně vystupovat za celý mediální sektor.

Domníváte se, že česká média jsou něčím specifická ve srovnání s jinými zeměmi, a proto nejsou v zavádění samoregulace úspěšná?

Nevybočujeme z velkých trendů, které jsou společné pro středoevropský region: tedy odchod mnohých velkých zahraničních vlastníků během kolem finanční krize; nástup digitálních médií včetně vysávání mediálních rozpočtů technologickými platformami a také čím dál větší politický nátlak.

Přesto možná něčím Česko vybočuje: V pozitivním smyslu je to stále vysoká míra svobody slova a médií. Jsme poslední zemí V4 v první dvacítce Indexu svobody médií Reportérů bez hranic. Možná i to přispívá k tomu, že zatímco jinde už se mediální sektor dokáže lépe reprezentovat, u nás to jde pomaleji, než by odpovídalo hrozbám.

Potřebují dnes česká média samoregulační nástroje víc než dříve?

Jsem přesvědčen, že ano. Proto jsme s kolegyněmi Marínou Urbánikovou a Lenkou Waschkovou Císařovou pro NFNZ sepsali studii „Samoregulační mediální rady: zkušenosti z novinářské a vydavatelské spolupráce v Evropě“. Vůbec si neosobujeme právo rozhodnout, jak přesně má samoregulace v českých podmínkách vypadat, jen říkáme, že funkční samoregulace je nejlepší platformou pro řešení mnohých mediálních problémů dneška i ochranou před nevhodnou státní regulací. Přinášíme příklady z šesti různých evropských zemí (Německo, Rakousko, Finsko, Švýcarsko, Bulharsko a Slovensko), abychom ukázali, jak kde fungují či nefungují tiskové rady či obdobné orgány.

Jaká je role českých novinářských organizací, jako je Syndikát novinářů, v procesu samoregulace a jak se jejich činnost změnila s příchodem nových mediálních formátů a online platforem?

Syndikát novinářů je často kritizován za neefektivní hájení zájmů novinářů, ale ono to často není jiné u novinářských sdružení jinde v postkomunistické Evropě. A Syndikát je stále největší české sdružení novinářů, jejich Etický kodex má třeba váhu i u soudu. Vedle toho máme další uskupení jako český výbor Mezinárodního tiskového institutu, spolky jako Ženy v médiích, neziskovky jako NFNZ. Po mém soudu je důležité nyní spíše spolupracovat než zakládat další platformy. Od nástupu digitálních médií se vedou debaty, kdo ještě je a kdo už není novinář. Nejjednodušší rozlišení by bylo, že novinář je ten, kdo se hlásí k obecně přijímanému etickému kodexu a dodržuje ho. Od toho jsme ale ještě asi hodně daleko.

Evropská unie se snaží harmonizovat pravidla pro média v členských státech, nejnověji v Zákoně o svobodě médií (EMFA). Jak by mohl ovlivnit samoregulaci v Česku a jaké konkrétní změny v právních rámcích by mohl přinést?

Evropský zákon o svobodě médií má ochránit a podpořit redakční nezávislost, zajistit nezávislost médií veřejné služby či podpořit transparentnost médií. Nevynucuje si přímo samoregulaci, ale na některých místech ji umožňuje či předpokládá. A myslím, že je v mediálním sektoru shoda, že co je možno zajistit samoregulací, nenechme na sebe uvalit zákonem. Příkladem může být třeba článek 18 o právech médií vůči velkým online platformám.

Pokud zavedení EMFA dobře dopadne, měli bychom mít lépe chráněnou redakční nezávislost, lépe chráněné novinářské zdroje, stabilnější média veřejné služby, ale třeba i detailní přehled, jak se zadává státní reklama v médiích.

Jaké konkrétní mechanismy samoregulace a samokontroly používané v jiných zemích mohou být aplikovány na český mediální trh s ohledem na naše podmínky?

Ve studii jsme zvolili různé příklady. Můžeme se inspirovat německy mluvícími zeměmi: v Německu i Rakousku je dlouhá tradice tiskových rad, nefungují ideálně, ale fungují. Ze severské zkušenosti jsme vybrali finský příklad. Avšak ukázkou dobře fungující samoregulace je nepochybně Švýcarská tisková rada, na které se podílí celý mediální sektor. A pak jsme vybrali nepříliš úspěšné pokusy ze středovýchodní Evropy – Bulharsko a Slovensko.

Je nepochybné, že nelze nějaký z těchto modelů vzít a bez zbytku přesadit do Česka. Ale je celkem jasné, že předpokladem dobrého fungování je respekt celého či velké části trhu a možnost efektivní sankce.

Pokud by byl v Česku zřízen efektivní samoregulační orgán, jaké kroky by bylo třeba podniknout pro jeho fungování a jaký dopad by to mělo na novinářskou profesi a veřejnou důvěru v média?

V podstatě můžeme jít dvěma cestami. Některý ze stávajících hráčů se pustí do budování efektivní samoregulace. Případná mediální rada tak může mít velmi dobrý design, ale nemusí být respektována celým mediálním sektorem, a to by byl zásadní problém. Nebo půjdeme delší a pomalejší cestou co nejširší shody, byť úvodní samoregulační shoda bude velmi kusá a dlouhodobě nedostatečná. Ta druhá cesta mně osobně přijde pragmatičtější.

Považujete vznik samoregulační rady nebo samoregulačního orgánu v českém mediálním prostředí v současnosti za reálný? Byly učiněny nějaké kroky k tomu, aby samoregulace mohla být zřízena?

V posledních letech cítím velkou vůli v mediálním sektoru se dohodnout. Není to z lásky, ale z nutnosti, protože těch výzev je opravdu hodně. Cítím to u novinářů, ať už jsou v Syndikátu, českém výboru IPI či různých spolcích. Cítím to u vydavatelů a vysílatelů, ať už je to Česká unie vydavatelů, Asociace online vydavatelů, Asociace komerčních televizí, Asociace provozovatelů soukromého vysílání či Sdružení pro internetový rozvoj. A cítím to i u všech třech médií veřejné služby.

Jak by tento samoregulační řízení mohl fungovat? Co je k jeho ustanovení zapotřebí?

Naše studie ukazuje, jaký může být výsledek. Vznikne tu ale hned příští rok česká obdoba Švýcarské tiskové rady, která vydá všemi respektovaný Novinářský kodex a bude rozhodovat také zhruba o sto kauzách ročně, přičemž výrok bude prakticky vždy respektován? Bylo by to hezké, ale pochybuji. Spíše věřím na postupné kroky: Nejprve se shodnout na obecné deklaraci základních standardů mediálního trhu. Následně se přizpůsobit EMFA a vymyslet například samoregulační mechanismy vůči online platformám. A pak třeba společně prosadit lepší ochranu novinářských zdrojů. Tím vzroste důvěra pro další společný postup. Těch třicet let neschopnosti spolupracovat není možné změnit během jednoho týdne. 

Jaké nástroje samoregulace mohou být efektivní při kontrole kvality a etiky v současných médiích?

Ve studii máme v závěru podrobných deset bodů, co je nutné pro funkční samoregulaci. Vyberu jen dvě věci: Samoregulační mediální rady nemohou být úspěšné, pokud se neopírají o široce respektovaný etický kodex. Ten v Česku nemáme, za mě by byl dobrý první krok, aby alespoň všechny redakce zveřejňovaly svůj redakční kodex nebo se přihlásili k nějakému již existujícímu. A druhou věcí je nutnost širokého zastoupení trhu v těchto radách: tedy sdružení novinářů, soukromých vydavatelů a vysílatelů, médií veřejné služby. V některých státech přidávají i zástupce veřejnosti.

Je to jistě běh na dlouhou trať, ale pokud mají česká média úspěšně vzdorovat politickým a ekonomickým tlakům na ovládnutí žurnalistiky, je čas už vyběhnout.