Možná teď je šance vyrvat ČT politikům ze chřtánu

Podílel jste se na podobě zpravodajství ČT na začátku 90. let. Když ho srovnáte se současným stavem, jak moc se podle Vás proměnilo?

Zpravodajství se po formální i obsahové stránce dramaticky proměňuje. Nedokážu poznat, jestli k lepšímu nebo k horšímu, ale ta změna je výraznější než v novinách. Je to taková móda, která je poplatná tomu, co by asi divák chtěl vidět. Vysílání je složené z různých klišé a ta klišé se proměňují podobně jako móda. Je také poplatné atmosféře, která ve společnosti panuje, nějakým výzvám, které přicházejí z ciziny, ale je také poplatné reflexím elit. Elity v české společnosti jsou poškozené, viditelně nefungují a nejsou tam, kde mají být. Tím se ale dekultivuje to, na čem je postaven duální vysílací systém. Televize veřejné služby jsou placené koncesionáři proto, že nezajímají většinu. Protože kdyby většinu zajímaly, tak žijí z reklamy a nemáme se o čem bavit.

V momentě, kdy nemáme elitu, tak to podobu zpravodajství ovlivňuje.

Podoba obsahu a formy je tomu poplatná. Přijde nějaká garnitura, která není moc kultivovaná, vytvoří nějaký tlak a tak se obsah přizpůsobí. Přestože si nemyslím, že by lidé v televizi byli nějací poserové, tak tam vždycky platí nějaká autocenzura. Nechcete se dennodenně konfrontovat s tlakem, nadávkami, telefonáty. Zažil jsem to na vlastní kůži a je to druh sportu. Jenže to už je dávno, byl to takový kvas a pro mě tehdy nebylo vůbec těžké říci premiérovi, že on do vysílání nepřijde. Dnes je ta situace trochu jiná. Největším problémem je ale to, jestli považovat sledovanost za měřítko kvality, nebo ne. Jediný, kdo tomu i přes nejrůznější chyby odolává, je ČT2.

Je správné, že se zpravodajství z hlavního kanálu téměř zcela přesunulo na zpravodajskou stanici?

To je otázka, jak má vypadat profil veřejnoprávní televize jako celku. Jestli má jednička být univerzální a informační program, nebo jestli se má pohybovat v jiné poloze, která bude kultivovanější a zbaví se estrádních pořadů. A pokud ne, jestli jednička má být vůbec programem, jestli by pro veřejnoprávní televizi nestačil formát dvojky. To je ale debata, kterou je potřeba vést a neumím na ni odpovědět v jedné otázce. Kdyby televize měla zůstat tak, jak je, což považuju za nejpravděpodobnější, považoval bych za rozumné, kdyby na jedničce bylo zpravodajství sdělnější, rychlejší, ale obsažnější co do počtu informací a kdyby cílová skupina byla definovaná tak, jak je celkově definován tento kanál. Naopak ČT24 by měla být specializovanější, kvalitnější a podrobnější. Nespokojil bych se s tím, že informace běží ve stejné podobě přes všechny zpravodajské pořady od rána až do noci, aniž by do ní někdo střihl, předělal ji, nebo do ní něco přidal.

Zpravodajství se ale poměrně významně rozrostlo, alespoň co do kvantity.

Od doby, kdy je ČT24 továrna na informace, se redakce dost zásadně odosobnila. Ona je to vlastně fabrika. Obsahově může fungovat jenom tehdy, když funguje vedení, když je šéfredaktor osobností, kterého si všichni váží. Největší chybou zpravodajství je to, že se vyměňuje jedno klišé za druhým. Trpí tím sdělnost a forma tomu nepomůže. Další z postmoderních zpravodajských zločinů je myšlenka, že interaktivita je nejlepší, když nemám žádný nápad. Pochopím to na komerčních médiích, ale i ten nejkomerčnější z komerčních ředitelů Železný dospěl k tomu, že interaktivita není ta správná cesta a zrušil proto vox populi.

Narážíte na Hyde park?

Myslím tím speciálně Hyde park, protože to je zločinný pořad. Vytváří totiž společenské normy a posouvá normy vnímání reality. Každý sociolog a psycholog vám řekne, že vyrovnaný člověk napíše nebo zavolá do pořadu zřídkakdy. Musí být rozčílený, nebo mimořádně naštvaný. Nejde tedy o průřez společenským názorem, ale o nějakou excitaci. A ta excitace je patrná v tom, že minimálně polovina reakcí jsou plivance a nikoli dotazy. Vytváří se tak nové klišé flusnout si přes obrazovku. To je podle mě velký problém. Veřejnoprávní televize je totiž postavena do té role seriózní a věrohodné jakoby apriori a ona už tím, že takový pořad odvysílá, vytváří normu, že ten pořad je důvěryhodný.

Na druhou stranu dává divákům pocit, že můžou pořad ovlivňovat.

Ano, přitahuje to diváka a zvyšuje sledovanost. Je to trochu jako taková zpravodajská pornografie, je v tom voyaerství, možnost zanadávat si, je to útok na to, co může každý. Dříve lidé seděli v hospodě a nadávali v hospodě. Dnes jim televize umožňuje totéž přes interaktivní pořady. Nevím, co to je za přínos. Vracím se tedy k tomu, co jsem už zmiňoval: tedy neustálé dilema, jestli sledovanost je tím měřítkem kvality nebo není.

Jak se k tomu postavit?

To je vyřešitelné jediným způsobem a to tak, že Česká televize nebude nějakou dobu sledovanost vůbec měřit. Reklama odchází a z toho důvodu to tedy není potřebné. Větším problémem jsou politické tlaky. Nám dávali vždy za vzor BBC. Ale BBC neuhne jen tak. Tak neuhýbejme. Řekněme si, proč je ten princip správně a ať nový šéf ČT řekne, že kvalita je důležitější než sledovanost. Protože kultivaci elit považuje za svůj úkol, kvůli kterému si koncesionáři televizi platí. Platíme si nějakou instituci pro to, aby nás kultivovala - čímž nemyslím vychovávala - tak ať se ta instituce snaží probouzet něco, o čem se normálně nedovíme.

Můžeme tedy říci, že kvůli absenci elit hledáme opodstatnění proto, aby média veřejné služby vůbec fungovala?

Právě. Protože máme elitu? Kdo je elita? Je to prezident Klaus? Nebo doktor z IKEMu? Dostali jsme se do situace, kdy elity spolu nediskutují, a my diskutujeme o tom, jestli elity máme a kdo to vlastně je.

Může televize elity probudit a vnuknout jim život?

To je jako slepice a vejce. My nemáme elity, ale máme televizi, tak s ní pojďme něco dělat. Ani Jiří Janeček se ale nezpronevěřil ničemu. Dělal to, co nejlíp uměl. Byla tu nějaká poptávka a teď vidíte, jak jsou špičky, které na to mají vliv, na maďeru rozpadlé. Možná je to paradoxně situace, kdy je jim možné televizi vyrvat ze chřtánu a říci, že nemají rozhodovat o tom, co je kvalitní a co ne, že za tím účelem je tady Rada ČT. Nevím, jestli televize může elity probudit, ale chtěl bych, aby to zkusila.

Je vůbec možné dostat televizi od politiky?

Je to velká legrace se tomu vyhnout. Je to ta největší výzva a radost říci prvnímu, kdo zavolá, že jsem si rozhovor nahrál. On to řekne těm ostatním a oni už nikdy nezavolají, budou volat jejich pobočníci a budou vydírat. Ale když bude silný šéf, tak to budou mít těžké.

Proč se to ale za těch dvacet let nepodařilo? Je to věcí poltické kultury nebo televize?

Politici postupem doby zvolili daleko frontálnější útok. Jsou šikovnější a televizní šéfové jsou možná méně odolní. Tím nechci říci, že my jsme byli superhrdinové, ono to bylo dobou. 

Média veřejné služby ale i v zahraničí musela řešit to, proč vůbec existují.

Zahraniční televize měly často obrovskou výhodu, že nezažily demokratickou diskontinuitu. Otřesy prožily daleko dříve než my. Také to velmi závisí na národních specifikách. V Itálii nemůžete srovnávat veřejnoprávní televizi s jinou veřejnoprávní televizí. A třeba v Británii se jejich komerční televize blíží tomu, co my bychom rádi měli jako veřejnoprávní televizi. Německé televize a rakouské by mohly být naším vzorem. Možná že jsme jen netrpěliví a myslíme si, že dvacet let je strašně dlouhá doba. Ale ta diskontinuita je více než jen přerušená tradice, ona zdeformovala všechno.

Jak si myslíte, že to dopadne?

Špatně, nic se zásadně nezmění. Může se podařit, že se do čela ČT posadí člověk, který přirozenou autoritu projeví, ale je to hodně nepravděpodobné. Politici se takových lidí bojí a přirozeně je vyčleňují.

Je tady vůbec takový člověk?

Nechci dělat účet bez hostinského, ale jsou tu lidé, kteří neslíbí nikomu nic. A jsem zvědav, jakou budou mít šanci.