Protektorátní reklama aneb všechno na příděl
Období tzv. Protektorátu se do historie českých dějin zapsalo jednou provždy jako jedna z nejtěžších kapitol a stejně tak zapůsobilo i v oblasti reklamy. Veškeré moderní přístupy, nové formy reklamní komunikace i rozvoj jako takový se ocitl ze dne na den v troskách.
15. března 1939 zmizela z mapy Evropy Československá republika a nahradil ji Protektorát Čechy a Morava. Československo přišlo o 30 procent svého původního území a tento atak neznamenal „jen” národní, společenskou, politickou a kulturní, ale z našeho hlediska především hospodářskou destrukci. Připojením okrajových částí k Říši jsme přišli o především významné průmyslové podniky, kromě toho se ve všech ostatních významných podnicích nastolila nucená správa, která měla za následek naprostou kontrolu veškeré produkce. V roce 1940 tak Němci kontrolovali a fakticky spravovali výrobu v takových firmách jako Škoda, Schicht, Poldi Kladno, Vítkovické železárny a mnohých dalších, které až do té doby určovaly významným způsobem rozvoj reklamy.
Reklama se vrátila do rukou malých živnostníků a obchodníků, kteří však na její inovaci ve ztížených tržních a ekonomických podmínkách mohli myslet jen stěží. Pokračuje trend smaltovaných či plechových cedulí a hromadně se tisknou reklamní letáky, brožurky či pohlednice - jejich nespornou výhodou je levná pořizovací cena. Cena se stává rozhodujícím faktorem především kvůli zavedení jednostranně diskriminujícího kurzu, kdy se tzv. protektorátní koruna má k německé marce v poměru 1:10.
Dalším drastickým zásahem je naprostá likvidace podnikatelských a obchodních aktivit židovského obyvatelstva (včetně majetku - tzv. arizace), tím dochází k dalšímu omezení produkce a distribuce zboží.
Koupěschopnost obyvatel se minimalizuje po zavedení potravinových lístků, které se zavádějí plošně dne 2.10.1939 a vzápětí je následují poukázky na šaty a obuv. Tímto nařízením se dostává pod centrální kontrolu nejen veškerá produkce, ale také spotřeba obyvatel. V takto nastaveném vysoce úsporném režimu je vlastně reklama jako nástroj prodeje přebytečná. Je předem dáno, kolik si kdo čeho může koupit, lidé ve své podstatě nepotřebují žádnou stimulaci k tomu, aby nakupovali - oni chtějí, ale nemohou. Přesto za období Protektorátu vzniklo několik filmových reklam, především v prvních letech války, rozvíjí se neonová reklama, avšak bez výrazných vnitřních proměn. Nápaditost, kreativita i touha být originální se z pochopitelných důvodů vytrácejí.
Tíživé ekonomické podmínky i nelichotivý stav trhu nutí vracet se k levným a tradičním formám a tak nechybí vývěsní štíty či oblíbené reklamní kresby na fasádách domů, plotech a plakáty, které se vylepují na stále větších plochách.
I na tyto reklamní počiny však došlo: v roce 1942 vychází nařízení, které upravuje používání a především úmístění takovýchto reklamních sdělení. Vyhláška nařizuje: „reklamní a informační zařízení nesmějí rušiti nebo hyzditi vzhled místa nebo krajiny, ráz jednotlivé budovy a jejího okolí, brániti rozhledu do dálky, rušiti přímo nebo nepřímo silniční dopravu, ohrožovati veřejnou bezpečnost a pořádek a obtěžovati nepřípustným způsobem”. Nově se tedy k umístění reklamy požadovalo povolení stavebního úřadu, pokud ovšem se nejednalo o reklamu v místě provozování činnosti, tedy u obchodu či dílny. Výjimku ještě měly úřady a služebny Německé říše, Národněsocialistické německé strany dělnické, její složky a připojené svazy. Jak jinak...
Na závěr dodejme, že sankce za neuposlechnutí této vyhlášky, která v podstatě znamenala i reklamu na příděl, byly víc než zajímavé: 10 000 korun či až měsíční vězení.
O co méně se investovalo do propagace zboží, o to více se investovalo do propagandy, především ideové. To však už s reklamou a jejím základním využitím nemá nic společného.
Autorka textu: Kateřina Hlouchová
