Pohled do historie: Literární noviny vycházejí 90 let
Vývoj Literárních novin od jejich vzniku do současnosti zmapoval Jan Štolba.
Píše se středa 9. března 1927 a na pultech trafik se objevuje nový list pod názvem Literární noviny, v záhlaví má ročník I, číslo 1. Je vytištěn na klasickém novinovém papíru a v klasickém formátu novin. V úvodníku Neseme vám noviny…, Bohumil Mathesius vysvětluje poslání nového titulu: „Přineseme všechno, o čem si myslíme, že je důležité o knize, knihách a těch, kdo je napsali, doufáme, že čím dál úplněji a obšírněji. Když na něco zapomeneme, tak nám připomeň. Napiš nám, co tě zajímá. A nezapomeň: my nejsme revue, my jsme noviny“.
Ve vydávání Literárek, jak se jim začalo říkat, se postupně vystřídalo několik významných nakladatelských společností, jako byly např. Pokrok nebo Sfinx Bohumila Jandy. V roce 1936 vzniklo nakladatelství Evropský literární klub (ELK), které Literární noviny (LtN) vydávalo až do roku 1949. Mezi jeho čelné představitele patřily takové osobnosti jako Alois Pražák, Max Švabinský, Jindřich Štýrský, František Halas a Emil Vachek. Prioritou Literárních novin bylo v té době informovat o literatuře, prezentovat umělecky hodnotné knihy a rozšiřovat tak čtenářskou základnu. Plnily zároveň funkci nakladatelského a klubového časopisu, který referoval nejen o knižním trhu, ale i o soudobém kulturním dění. Zároveň otiskoval básně a prózy.
Výraznou osobností podílející se na podobě tehdejších Literárních novin byl již citovaný Bohumil Mathesius, který podpořil kritický ráz listu rozšířením okruhu spolupracovníků, zejména o kritiky. Za jeho redigování se Literární noviny staly více politické a polemické.
Časopis většinou novinového formátu poskytoval v aktuálních článcích a poznámkách obraz soudobé knižní kultury, nakladatelské a knihkupecké činnosti. Periodikum se od počátku přihlásilo k levé kulturní frontě, což bylo spjato s důrazem na knihy vhodné pro lidového čtenáře. Značné místo věnoval diskusi o jazykové kultuře a velká pozornost byla věnována i slovenské literatuře.
V červnu 1949 byla komunisty činnost ELKu zastavena, další nakladatelství Sfinx, František Borový a družstvo Máj byly znárodněny a vzniklo z nich nakladatelství Československý spisovatel, které Literární noviny převzalo především pro propagaci svých knih.
Na přelomu roku 1948/1949 byl založen Svaz československých spisovatelů: vznikl sloučením Syndikátu českých spisovatelů (založen 1919) a Spolku slovenských spisovatelů a hned na jeho I. sjezdu 1949 byla vyhlášena pevná stranická linie programu.
Dne 8. února 1952 našli čtenáři tehdejších Lidových novin sdělení následujícího znění:
„Lidové noviny vycházejí dnes v důsledku reorganizace periodického tisku naposledy. Svaz čs. spisovatelů bude od 9.2. vydávat Literární noviny, týdeník pro kulturněpolitické a umělecké otázky. Věříme, že všichni naši odběratelé zůstanou věrni i novému časopisu, který chce být propagátorem socialistické kultury a jako bojový orgán kulturních pracovníků stane se nezbytným informátorem a rádcem naší pracující inteligence“ A „nové“ Literárky byly na světě. Žádný odkaz na dlouholetou tradici, jen motto: „Vedeni krásným příkladem Litěraturnoj gazety, orgánu Svazu sovětských spisovatelů…“
Na další vývoj Literárních novin měla samozřejmě vliv politická situace, celá společenská atmosféra a především vztahy mezi Svazem čs. spisovatelů a Komunistickou stranou. Zpočátku LtN vyjadřovaly podporu vedení KSČ, první dva ročníky oslavovaly komunistické vůdce a literáty, nechyběly články reflektující různé sjezdy a politická výročí. Byly publikovány také zprávy o činnosti Svazu. Noviny věnovaly pozornost také předávání státních cen a titulů národních umělců. Autory politicky orientovaných článků a úvodníků byli např. E. F. Burian, Jan Drda, Zdeněk Nejedlý a další.
V roce 1963 se atmosféra ve společnosti mírně uvolnila, objevuje se více diskusí, Literární noviny otiskují záznamy besed s J.P. Sartrem, E. Albeem, J. Steinbeckem, diskusi o Kafkově díle. S redakcí spolupracuje více kritiků, např. Václav Černý, ale také sociologové, ekonomové a publicisté z jiných periodik.
Literárky si tak získávaly stále více čtenářů. Jedním z důvodů byly také reportáže a stati o zahraničních událostech i kritický náhled na socialismus. To však vedlo ke zvýšení tlaku ze strany KSČ. Spor vyvrcholil roku 1967 po IV. sjezdu Svazu čs.spisovatelů. Reakcí ÚV KSČ bylo vyloučení Ivana Klímy, A. J. Liehma a Ludvíka Vaculíka ze strany a převedení týdeníku do kompetence ministerstva kultury. Redaktoři LtN dostali výpověď a byla dosazena nová, narychlo sestavená redakční rada. Zcela se změnil obsah novin i přispěvatelé (někteří byli nedobrovolně přesunuti z armádního tisku). Většina příspěvků byly jen překlady ze zahraničního tisku a ukázky vydávaných děl. Často se objevovaly také agitační články a tendenční rozhovory s politiky. Tyto noviny pak změnily v únoru 1968 název na Kulturní noviny a v dubnu téhož roku zanikly pro nezájem čtenářů.
Nová situace ve straně po lednovém zasedání ÚV KSČ 1968 otevřela možnost pokračovat ve „starých“ Literárkách. Aby bylo zcela jasné, že nejde o zdiskreditovaný titul, změnily se na Literární listy a vrátila se do nich redakce v původním složení. Literární listy byly v té době řízeny osmnáctičlennou redakční radou, jejímiž členy byli např. Ludvík Vaculík, A. J. Liehm, Ivan Klíma, Petr Pithart, Milan Jungmann, Karol Sidon, Václav Klaus, Jan Patočka a další. Literární listy reagovaly na uvolněnou atmosféru Pražského jara, uveřejňovaly svobodné diskuse a úvahy o filozofii i politice, na stránkách Literárních listů se reflektovala i nedávná historie – Únor 1948, politické procesy 50. let. Ludvík Vaculík zde zveřejňoval komentáře k politické situaci a 27. června zde otiskl památný manifest Dva tisíce slov. Náklad tehdejších Literárek se pohyboval mezi 2500 000 až 300 000 výtisků.
Literární listy vyšly také v letákovém provedení. Poprvé to bylo jejich nulté číslo a letáky poté vycházely na konci srpna za okupace, kdy se staly jedním z hlavních prostředků odporu proti vpádu sovětských vojsk. Proto jako jedno z prvních periodik musely skončit. Zrušením tohoto titulu, ale zároveň snahou zachovat alespoň něco z původního ducha novin, vznikl nový orgán Čs. svazu spisovatelů – Listy, které poprvé vyšly 7. listopadu 1968. Byla v nich i otištěna část projevu Jaroslava Seiferta na říjnovém aktivu spisovatelů: „Bylo nám slíbeno a snad i zaručeno, že nikdo nebude zasahovat do našich vnitřních věcí. Nezdá se nám však, že by slib byl míněn upřímně… Chceme a musíme mluvit. Máme na to právo, které nám připomínají i naši čtenáři, náš lid. Lhát nebudeme a nesmíme. A bude-li nám dáno na vybranou, rozhodneme se raději pro ticho a mlčení…“.
Bohužel, byla to slova prorocká. Byla nově zavedena cenzura, a i když byla prezentována jako následná – nečetla obtahy stránek, ale dávala dodatečně důtky, pokuty a nepohodlné časopisy nejdříve na určitý čas a pak definitivně zastavovala. A tak v květnu 1969 přišel definitivní zákaz Listů: "… na dlouhou dobu se uzavřela velká historická kapitola české kultury, literatury i žurnalistiky. Následoval pád do odborného i mravního marasmu“, uzavírá těmito slovy poslední šéfredaktor svobodných Literárek Milan Jungmann svou knihu Literárky – můj osud.
V roce 1971 zakládá (obnovuje) v Římě Listy jako Časopis československé socialistické opozice Jiří Pelikán. Většina přispěvatelů byla spjata s obdobím Pražského jara. Časopis vycházel jako dvouměsíčník a tuto periodicitu si držel až do roku 1989, kdy se redakce přestěhovala do Prahy. V exilovém období byl časopis především prostorem pro levicovou opozici, ale prostor dostávali i autoři jiné politické orientace. Náplní byly především politické, ekonomické a sociologické studie, komentáře a analýzy dění ve společnosti, zejména pak v Čechách a východním bloku, informace o exilových a samizdatových uměleckých aktivitách, noviny informovaly také o dění kolem Charty 77.
V roce 1989 se Listy sice vracejí do Prahy, ale cesty s původními Literárními novinami (Literárními listy), se rozcházejí. Listy zůstávají dvouměsíčníkem a Literární noviny hned v dubnu 1990 poprvé vycházejí jako týdeník navazující na tradici původních Literárek, avšak jako příloha Lidových novin. Až do roku 1999 je řídí Vladimír Karfík.
Jako samostatný titul se na trhu objevují v roce 1992, od roku 1993 je jejich vydavatelem Společnost pro Literární noviny. Postupně se profilují do podoby listu, který nejenže přináší novinky ze všech oblastí umění, ale také otiskuje filosofické a publicistické komentáře k současnému dění. Ale vzhledem ke značně změněné situaci ve společnosti se stává literatura jen jedním z vedlejších zájmů. Do popředí se dostávají jiné otázky a postupně se ustalují okruhy, kterým se Literární noviny věnují dodnes – mezinárodní situace, věda a vzdělávání, vztah k jiným kulturám, nacionalismus, problémy soužití s menšinami, česko-německé vztahy, nová média. Tento konflikt, literární zaměření vs. širší kulturně-společenský záběr, měl za následek změnu ve vedení v roce 1999, kdy se šéfredaktorem stal Jakub Patočka, zastánce ekologických aktivit a kritik tehdejší politické situace. Noviny se však stávají hlásnou troubou strany zelených a jejich obsah se vzdaluje původnímu poslání. Snižuje se náklad, čtenáři odcházejí.
V únoru 2009 převzalo skomírající titul na krátkou dobu občanské sdružení Právo, solidarita a informace, které již v červnu téhož roku Literárky předalo nově vzniklé společnosti Litmedia, jejímž jediným vlastníkem a akcionářem se stal Miroslav Pavel, původně zakladatel společnosti Economia a vydavatel Hospodářských novin. Vznikla zcela nová redakce pod vedením Zbyňka Fialy, jehož brzy vystřídal bývalý šéfredaktor týdeníku Reflex Petr Bílek, který Literárky řídí dodnes.
Současné Literární noviny jsou měsíčníkem s podtitulem List pro kritické myšlení, vycházejí v nákladu cca 10 tisíc výtisků vždy poslední čtvrtek v měsíci v rozsahu 32 až 40 stran. Postupně se vrací Literárním novinám jejich významné a nezastupitelné místo při formování názorů na současné dění doma i ve světě. Poskytují prostor pro širokou diskusi zajímající inteligentní čtenáře. Obsahují vedle komentářů na aktuální téma a kratších zpráv také velké rozhovory, články na kulturně politická témata z domova i ze zahraničí a čtenáři zde najdou také eseje, stránky věnované umění – výtvarnému, hudebnímu, divadelnímu, filmovému a samozřejmě literatuře včetně recenzí a historii.
Každý měsíc vycházejí v Literárních novinách tři osmistránkové přílohy novinového formátu: Biblio, která přináší informace ze světa knižní kultury, recenze a ukázky z literárních děl, Harmonie, jejímž cílem je inspirovat čtenáře k „harmonickému“ způsobu života – např. v oblasti zdraví, bydlení, gastronomie, umění, starožitností apod, ale i radit k dalšímu vzdělávání a rozvoji, a dále Interwiev s velkými rozhovory s osobnostmi z domova i ze zahraničí. Dále jsou to přílohy Pražská knižní revue, mapující současnou zahraniční literaturu v českých překladech a Pražská kulturní revue, informující o historii, současnosti, kultuře a způsobu života v různých regionech světa. V samostatných přílohách Regiony kultury informují Literární noviny o kulturním dění v jednotlivých krajích naší republiky.
Web www.literarky.cz přináší Literární noviny v elektronické podobě, k dispozici je rovněž v podobě pro čtečky. Přináší informace ze světa kultury, umění, politiky a společenského dění včetně blogů a komentářů. Průměrná návštěvnost stránek je 150 000 unikátních uživatelů a 350 000 pageviews měsíčně, zejména mladších lidí do 40 let, a jejich počet neustále roste.
Při Literárních novinách vznikla nedávno Akademie Literárních novin, která si vzala za cíl formou seminářů a přednášek dále vzdělávat zájemce o současnou českou a světovou literaturu, svět médií či tvůrčí psaní. Tyto kurzy se setkávají se stále větší oblibou.
Autor textu: Jan Štolba, projektový manažer Litmedia
