Sodomková: Nechci naskakovat na vlnu popularity krimi

Magdalena Sodomková, foto: archiv M. Sodomkové

Když Magdalenu Sodomkovou v roce 2012 kontaktoval Tomáš Toman, spustilo to zcela neočekávanou kauzu. Její příběh můžete znát také z televizní minisérie Matematika zločinu režiséra Petera Bebjaka, která letos získala Českého lva. Ve snímku je realisticky vyobrazena Sodomkové práce na kauze, ale linka jejího soukromého života byla dle jejího přání ve filmu zcela fiktivní. Nejen o kauze a o tom, jak vůbec mohlo dojít ke vzniku minisérie se Magdalena Sodomková rozpovídala v podcastu Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNZ) V pressu.

Matematika zločinu a krimi podcasty

V roce 2012 kontaktoval Sodomkovou muž, který byl zadržen v Indonésii po tom, co údajně zabil při rvačce mladíka u pražského klubu Cross. Četl její článek v Reflexu, kde se věnovala tématu bratrů Bártových, v jejichž případu figuroval také soudní znalec, profesor Jiří Straus. Ten byl mimo jiné zapojen právě i do případu Tomáše Tomana. Toman tvrdil, že i kvůli jeho znaleckému posudku dostal 12,5 roku.

Sodomková se začala o jeho případ zajímat a nejdříve k němu napsala několik reportáží pro různá média. Měla ale pocit, že čtenář nemůže dobře pochopit celou šíři toho, o čem mluví. Rozhodla se tak spojit s dánskou novinářkou Brit Jensen a vytvořili krimiseriál - Matematika zločinu. Společně dostaly grant od Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Díky tomu měly stejnou licenci na své dílo, jako Český rozhlas. Obvykle totiž, když Český rozhlas platí výrobu celou, je také výlučným držitelem licence. To se nakonec ukázalo jako kritický detail.

Téma, které novinářky zpracovávaly, bylo poměrně citlivé a tehdejší šéf stanice Plus Petr Šabata a ředitel Českého rozhlasu René Zavoral pořad odmítli vysílat. Díky ale tomu, že autorky měly licenci, mohly pořad publikovat alespoň na podcastových platformách.

Vedení Českého rozhlasu pod tlakem posluchačů argumentovalo, že pořad nevysílá, protože porušuje Kodex. Sodomková ovšem tyto argumenty nepovažuje za adekvátní a během rozhovoru uvedla i příklad cenzurované části. „Musela být vystřižena celá pasáž, ve které zaznělo něco velmi podstatného. Mluvila tam soudkyně, která si pochvalovala, že se jí dobře soudilo za komunismu, protože si nikdo nestěžoval,” řekla Sodomková. To pro ni přitom vystihuje celou podstatu toho, že žijeme v demokracii, a ne totalitě, můžeme se tedy ozvat, pokud se děje něco špatného nebo nějaká nespravedlnost.

Nejen k tomuto případu napsala Sodomková také knihu a nakonec příběh zfilmoval Peter Bebjak. Na filmové zpracování Matematiky zločinu přišlo novinářkám několik nabídek, které dlouho zvažovaly. Uvědomovaly si, že ve chvíli, kdy dají filmařům licenci, tak nebudou mít tvorbu ve svých rukou. Šlo jim přitom především o to, aby příběh nebyl černobílý a aby zůstal natolik komplikovaný, jak je ve skutečnosti. S filmaři dlouho vyjednávaly, nechtěly totiž, aby seriál vyzněl jako happyend, když i s týmem za investigaci zaplatily tím, že přišly o práci ve veřejnoprávním médiu.

Původní nápad na vytvoření další řady Sodomková nepodporuje. „Nechci naskakovat na vlnu popularity krimi,”  doplňuje. Důležité pro ni bylo především poukázat na systémové problémy. Krimi žánr byl populární vždy, ovšem Sodomková s Jensen byly v tomto případě průkopnicemi v oblasti krimi podcastů v Česku. Jen jejich cíl se odlišoval od jiných, které můžeme dnes běžně poslouchat. Sodomková popsala, že nechce dávat prostor či nějak vynášet na světlo tragédie a kochat se zlem v nich. Usiluje naopak o poukázání na nespravedlnost, na kterou je sama velmi citlivá.

Formu autorky zvolily díky tomu, že viděly již nastupující trend podcastů v cizině. Brit Jensen, mezinárodně uznávaná audiodokumentaristka, a Sodomková považovaly podcast za ideální formu, která umožňuje nejen poslech kdykoliv a kdekoliv, ale také dostatek prostoru pro novinářky, aby mohly informace předat v celé jejich šíři.

Podcast jako takový ovšem Sodomková označuje opravdu pouze za formu, způsob předání informací veřejnosti. Uvědomuje si, že je tato forma dostupná pro všechny a téměř kdokoliv může podcast do aplikací nahrávat. Dnes samozřejmě vznikají podcasty na nejrůznější témata, ale nejedná se vždy o žurnalistické formáty. Sodomková zdůrazňovala, že novinařina je řemeslo, kterému je třeba se naučit. Amatérské nahrávání podcastů pak může napáchat i škody, jelikož amatéři mohou například podléhat zdrojům, dělat jim třeba i nezáměrně propagandu, špatně rešeršovat a šířit pak sporné či nepravdivé informace.

Reportáže z válečné Ukrajiny a Kurdistánu

V roce 2022 a 2023 NFNZ podpořil také cesty, které Sodomková podnikla na válečnou Ukrajinu. Sama se dlouhodobě věnuje zahraničním reportážím a právě k Ukrajině si vytvořila blízký vztah. I z toho důvodu se tam rozhodla po začátku války znovu vydat. Nejdříve odjela na ukrajinsko-polskou hranici spolu s francouzským fotografem Lâm Duc Hiênem, odkud se museli vrátit kvůli onemocnění koronavirem. Následně pak vyrazili přímo do čerstvě osvobozených území. Sodomková přiznává, že na těchto cestách viděla věci, které člověk jen tak nezapomene. „Musím říct, že jsem pak nenašla sílu tam jet znovu,” dodala.

Díky spolupráci s Brit Jensen a Lâm Duc Hiênem se dostala k tak trochu pomalejší žurnalistice až dokumentaristice. Tento hlubší přístup považuje za důležitý a někdy i nutný, protože k nějakým informacím se novinář nedostane hned.

V současné době také spolupracuje na textové části knihy fotografa Lâm Duc Hiêna z iráckého Kurdistánu. Sama tuto oblast popisuje jako zemi tisíce a jednoho příběhu, všechny příběhy tam podle ní nejsou jen válečné. Navštívila třeba zahradu s granátovými jablky, ve které se naopak cítila jako v ráji. Oblast také označuje za velmi pestrou, a mediální obraz o pouhé válce, zlu a konfliktu na tomto území, který u nás máme, pak příliš neodpovídá realitě. V oblasti spolupracovala také na natáčení filmu Johna Paula Leperse, který již vysílala francouzská televize. V Čechách by letos měla vyjít nejen reportážní kniha o Kurdistánu, ale pokud se zadaří, vznikne také výstava, jejímž autorem je právě fotograf Lâm Duc Hiên.

Na závěr Sodomková popsala, že práce novináře na vlastní noze není pro každého. Sama přiznala, že by ráda byla součástí nějaké redakce, protože to novináři dává určitou jistotu. „Například, pokud jedete na Ukrajinu, tak máte pojištění, neprůstřelnou vestu a nějakého člověka na telefonu, se kterým můžete konzultovat,” popsala. Práce na volné noze jí však umožnila se mnohem více naučit, jelikož začala pracovat také jako fixerka a měla tak možnost spolupracovat se světovými médii, která reportují z Česka. „Od nich jsem měla možnost se učit, jak strašně dbají na fakta a na to, aby se to vše vícekrát ověřovalo,” řekla Sodomková. Novinařina se pro ni v jednu dobu stala divokým oborem s různými vlivy a tlaky, a tak Sodomková zvolila složitější cestu, kterou však vnímá jako dobré rozhodnutí.

Pusťte si celý rozhovor s Magdalenou Sodomkovou.