Jindřich Šídlo: Zlaté časy českých médií skončily před dvaceti lety

Michael Rozsypal a Jindřich Šídlo na křtu knihy Já si to všechno pamatuju, foto: Jaroslav Fikota

Knižní rozhovor Michaela Rozsypala s Jindřichem Šídlem o politice, médiích a veřejném prostoru Já si to všechno pamatuju vydalo nakladatelství Vyšehrad. Kniha nabízí vhled do světa české mediální scény, včetně vztahu internetových a klasických médií, působení novinářů na sítích nebo podcastů očima novináře Jindřicha Šídla. Rozhovor přináší i novinářův pohled na dětství, školní léta, společenské změny v období Listopadu 1989 a čtenáře nechává nahlédnout také do svého soukromého života.

Každá kapitola má patrona či patronku, z nichž každý poskytl na Jindřicha Šídla svůj pohled. Jsou jimi Jaroslav Spurný, Jaromír Bosák, Tomáš Němeček, Miroslav Kalousek, Jaromír Bosák, Konstantin Sulimenko, Jan Dobrovský, ale i autorova maminka Jindra a manželka Tereza.

Jindřich Šídlo po revoluci prošel několika typy médií: menším nezávislým názorovým týdeníkem (Respekt), hlavním zpravodajským deníkem (MF Dnes), ekonomickým deníkem (Hospodářské noviny), veřejnoprávní médiem (Česká televize) a zpravodajským webem (Seznam Zprávy). Zde má i vlastní satirický pořad Šťastné pondělí. Zabývá se především politickou žurnalistikou, publicistikou a komentáři. „Novinář má dělat svoji práci, nekamarádit se s politiky, ale chovat se k nim slušně. Politici se ale zase mají chovat slušně k novinářům. Takhle to tady ale už dlouho nefunguje. Pamatuju jen krátkou dobu, kdy tomu tak bylo,“ poznamenává Jindřich Šídlo v rozhovoru, který jsme připravili v souvislosti s knižní novinkou.

V knižním rozhovoru s Michaelem Rozsypalem popisuješ své profesní začátky zkraje devadesátých let. Mimo jiné zmiňuješ, že novináři byli v prvních letech po transformaci poměrně aktivističtí a zaujímali stanoviska. Dalo se tomu vyhnout v té době? Když se vžijeme do společenské nálady, která panovala, šlo být neutrální?

Teprve jsme se učili, co žurnalistika obnáší. Myslím si, že u řady novinářů jednoduše převážil pocit spoluodpovědnosti za nově nastoupený demokratický a kapitalistický vývoj. Roli hrálo i to, že mnoho politiků znali osobně. Konkrétně mluvím o Respektu, kde jsem tehdy pracoval, ale i v Českém deníku bylo před volbami v roce 1992 běžné, že novináři chodili s plackami ODS na klopě. Z dnešního pohledu to vypadá zvláštně, ale tehdy to k té době patřilo. Nevydrželo to ale dlouho, postupem času střízlivěla společnost i novináři, kteří začali dělat svoji práci.

A jestli se tomu šlo vyhnout? Nerad bych to příliš zjednodušoval, ale česká média se od 90. let staví většinově na jednu stranu. Byli jsme jako novináři mimořádně kritičtí vůči Miloši Zemanovi, později k opoziční smlouvě, k Jiřímu Paroubkovi a vyvrcholilo to v posledních letech kritikou Andreje Babiše a prezidenta Zemana. A přestože si Václav Klaus na média stěžuje, tak v té době neměl příliš na co. Měl z počátku 90. let silnou mediální podporu.

Kdyby ses teď ocitl zpátky se zkušenostmi, které máš a které jsi nasbíral, snažil by ses dělat něco jinak?

Netuším, to je nepřenosné a ta doba je neopakovatelná. Jezdili k nám novináři ze západních médií, aby nás školili, a asi byli překvapení z toho, co viděli. Na druhou stranu ale nadšení ze svobody, které bylo spojené s jednou generací politiků, poměrně rychle vyprchalo. Pamatuju si na přelomový komentář Honzy Macháčka z roku 1993, ve kterém přesně odhadl, že Václav Klaus už ztratil nadšení a že žádné další reformy dělat nebude. Tehdy to bylo vnímané jako nepatřičná troufalost a Václava Klause to velmi rozčílilo. Respekt teda samozřejmě nikdy nečetl, ale komentář se mu dostal do ruky. S Honzou se tehdy i kvůli tomu sešel, a dokonce dal Respektu rozhovor, což bylo výjimečné.

S novinařinou jsi začínal v 19 letech a řada nových lidí, kteří do médií po roce 1989 přišli, byli velmi mladí. Na druhou stranu ale třeba v Respektu byly osobnosti, které přešly z disentu a které už nějaké zkušenosti a představy měly. Jak to fungovalo?

Naše generace měla velké štěstí, že po pádu komunismu bylo nových žurnalistů potřeba. Ti, kteří v médiích pracovali před rokem 1989, to často sami pochopili a odešli dělat něco jiného. Z dnešního pohledu to vnímám tak, že novinařinu tehdy začaly dělat děti. Časopis Respekt, který navazoval na disidentské tituly Sport a Revolver Revue, měl výhodu, protože ho tvořili dospělí lidé jako Ivan Lamper, Jarda Spurný nebo Tomáš Pěkný. Díky tomu jsem se mohl učit od zkušených autorů. Řada mých vrstevníků takovou příležitost neměla.

Měli vůbec takto mladí novináři, nebo spíš začínající v médiích, představu o tom, jak by žurnalistika měla vypadat? Nebo se to vyvíjelo nějak spontánně?

Vyvíjelo se to spontánně, protože jsme neměli na co navázat. Desítky let před naším příchodem se nepraktikovala novinařina západního střihu, a tak jsme se to učili postupně. Znovu musím zopakovat, že jsem měl štěstí, když jsem se mohl učit v Respektu, který se vždy snažil o kritický pohled. Pracoval jsem i v Českém deníku, který tehdy vydával Josef Kudláček. Redaktoři byli víc fanoušci, ale na druhou stranu z Českého deníku vzešla řada dobrých novinářů.

Co první soukromí vlastníci od médií vůbec očekávali? Věděli, proč je provozují?

Nedokážu říct. Pro česká média byl přelomovým přínosem vstup zahraničních vlastníků. Vedle investic k nám přinesli vydavatelskou kulturu, kterou jsme nemohli znát. Motivace tehdejších vlastníků byly různé. Josef Kudláček podporoval pravici, a tak směřoval i Český deník. Respekt zase dlouho žádného vlastníka neměl, přesněji vlastnili ho redaktoři, což ale bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Skončilo to málem krachem. Pak Respekt převzala Mafra a po ní Karel Schwarzenberg, který ho dlouho držel nad vodou, protože to cítil jako závazek vůči své zemi. Posléze někteří majitelé zjistili, že se dá na médiích i vydělat. Tehdy to ještě šlo.

Zmiňoval jsi, že se novináři znali s politiky. Jaký byl vztah politiků k médiím? Vynucovali si něco?

Tady se odehrála velká proměna, protože většina politiků už dnes média ani nepotřebuje. Tím spíš, pokud mají silné sociální sítě. V době, kdy jsem s žurnalistikou začínal, jsem politiky tolik neznal, ale mí kolegové z Respektu si tykali s polovinou vládních ministrů nebo poslanců. Respekt vzniknul v bytě Saši Vondry, Václav Havel byl kamarád tehdejšího šéfredaktora Ivana Lampera. Byla to naprosto výjimečná doba, která už se nebude opakovat. Oni tehdy do jisté míry předpokládali, že novináři jim pomůžou tlačit společenské změny.

Když si dnes novinář tyká s politiky, tak si dává pozor, aby si tykal „vyváženě“ – s někým z opozice i koalice. Politici dnes mají pocit, že když média kritizují jejich protivníky, tak se tím stávají jejich spojenci. To je ale nesmysl. V tom, že dnes kritizujeme vládní koalici, vidí někteří z nich až nespravedlnost. Asi si myslí, že když měl Babiš svoje média, tak nebabišovská média jsou „jejich média“. Takhle to nefunguje.

Jsou o tom skutečně přesvědčení? Není to jen rétorika?

Někteří si to skutečně myslí. Roli v tom nejspíš hraje i to, co se u nás stalo. Protože není normální, když jeden politik vlastní tak významnou část mediálního trhu.

A když to obrátíme: změnil se za ty tři dekády vztah novinářů k politikům?

Asi se změnil, ale hlavně se změnil vztah politiků k novinářům. Potřebují nás čím dál méně. Okamura s Babišem nepřišli do Seznam Zpráv sedm let. Je to samozřejmě jejich právo. Kdysi by do takto velkého a silného média, které může oslovit jejich voličské skupiny, samozřejmě šli. Teď nemusí, mají svá vlastní videa, pořady, podcasty nebo spřátelené novináře. Pro mě je ale důležitá jedna věc, kterou opakuju i svým studentům. Novinář nemůže dobře dělat politickou žurnalistiku, pokud politiky pohrdá. To prostě nejde. Politici rozhodně nejsou větší blbci než novináři. Novinář má dělat svoji práci, nekamarádit se s politiky, ale chovat se k nim slušně. Politici se ale zase mají chovat slušně k novinářům. Takhle to tady ale už dlouho nefunguje. Pamatuju jen krátkou dobu, kdy tomu tak bylo.

Setkával ses s politickými tlaky, nebo s tlaky inzerentů, případně zdrojů?

Největší politické tlaky jsem zažil v České televizi. V době, kdy byl předsedou ČSSD Jiří Paroubek, volal jeho tým do televize pořád. Myslím ale, že jsme obstáli, přestože před volbami v roce 2010 to nebylo snadné období. Inzerenti mohou v soukromých médiích vytvořit také velmi efektivní tlak, možná nejefektivnější.

A měnil se v čase?

Zažil jsem to několikrát v Respektu, kdy jsme napsali něco kritického o bance, jejíž jméno nebudu zmiňovat, a ona stáhla inzerci. Pravdou je, že Respekt byl v té době v takové situaci, že už to pro nás nebylo rozhodující. Teď v Seznamu vidím výhody silného vlastníka. Seznam je tak velký, že případné výhružky ho neoslabí. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by nám v Seznamu někdo řekl, abychom se nějakého inzerenta pro jistotu nedotkli. Dokud média nebudou vydělávat a nebudou sebevědomá, tak budou pod potenciálním tlakem.

Většina politiků už dnes média ani nepotřebuje. Tím spíš, pokud mají silné sociální sítě.

S tím, jak se snižuje ekonomická výkonnost velké části médií, se zvyšuje nutnost na to hledat úspory, a to především na straně lidských zdrojů. Byly redakce o hodně početnější, než jsou dnes?

Záleží, o jakou redakci šlo. Mě třeba velmi překvapilo, když jsem přišel v roce 2001 z Respektu do MF Dnes, která měla obří redakci. Neznám současné poměry ve všech českých médiích, ale odhaduju, že jen domácí oddělení bude všude významně menší. Tehdy byly velikánské, zvlášť ty, které si to mohly dovolit, což byl případ MF Dnes. Zužování stavů začalo v době krize v roce 2008, kdy se vyhazovalo ve velkém. Osobně považuju období kolem roku 2005 za zlatou dobu českých médií. Už nám nebylo dvacet, něco už jsme znali a média na tom byla ekonomicky dobře.

Vedle finanční krize z roku 2008 vnímal jsi ještě nějaké další významné milníky v mediálním vývoji?

Finanční krize byl určitě velký zlom a velký zásah do médií. Politická žurnalistika byla na konci 90. let ovlivněna opoziční smlouvou, v prvních letech po roce 2002 se postupně znova vymezila pravidla pro fungování pravice a levice a pak přišla v letech 2008-2009 ekonomická krize. Dobře si pamatuju, jak jsme její následky řešili v Hospodářských novinách. Další velký milník přišel s příchodem Andreje Babiše do médií. Mělo to ale i pozitivní efekt, protože se tím otevřelo velké množství energie a lidského potenciálu a vznikly tituly jako Reportér, Echo nebo i Seznam Zprávy. Teď zažíváme další významnou fázi, kdy na sebe upozorňují odvážní autoři, za kterými nestojí velké mediální společnosti, ale kteří se dokáží prosadit díky své osobnosti.

Jak se může mediální scéna dál vyvíjet?

To kdybych věděl, tak vyhraju miliardu dolarů. Musíme si zvykat na to, že publikum bude menší a bude víc specificky zaměřené. Je třeba to vzít potaz, a s publikem podle toho pracovat. Doba, kdy mediální prostor ovládaly dvě televize a tři deníky, je pryč.

Příchod nových online médií, audio i videoformátů ale dnes velmi ztěžuje mít „kompletní mediální přehled“. Všechno usledovat nelze…

Na druhou stranu ale stále ještě platí, že to, co večer odvysílá Nova nebo ČT, je důležité. U svých studentů ale vidím, že lineární televizi už téměř nesledují. V televizi se dnes lineárně sledují především dva žánry: televizní zpravodajství a sport. Mé starší dcery, kterým je kolem dvaceti let, už ani televizní zprávy nesledují, a nejmladší osmiletá dcera informace získává z krátkých videí na YouTube, což mě trochu děsí (shorts, pozn. red.).

Stále ale tady máme tradiční média, jsou tu silná veřejnoprávní média a konec konců i Seznam Zprávy dokáží oslovit miliony lidí. Je ale pravda, že budoucnost veřejnoprávních médií z objektivních i politických důvodů nevidím jako nejlepší.

V souvislosti s projednáváním vládního návrhu velké mediální novely se objevují názory, že veřejnoprávní média se mají změnit, především tedy jejich financování. Jaký je tvůj názor, potřebujeme je?

Potřebujeme, ale v jiné podobě. V Evropě jsou přeci jen pozdravem z poválečného období a u nás z devadesátých let. Český rozhlas i Česká televize budou, myslím, muset zúžit pole. Vím, že je to citlivé téma, protože zase musí mít patřičný dosah a sledovanost. Je to složité, ale nevím, proč rozhlas dělá takové množství podcastů, přestože uznávám kvalitu, s jakou je dělá například Matěj Skalický (tvůrce podcastu Vinohradská 12, pozn. red.).

Český rozhlas by asi namítl, že musí zůstat relevantní i pro mladé příjemce, kteří už rádio lineárně poslouchají o dost méně než generace starší.

Tomu argumentu rozumím a jsem ochotný o tom vést diskusi, ale přesto si myslím, že v takovém rozsahu by Český rozhlas podcasty dělat neměl.

Když se ohlédneš za svou poutí českými médii, udělal bys něco jinak?

Neměnil bych. Pokud bych se v jednotlivých krocích chtěl pitvat detailněji, tak bych asi něco našel, ale celkově jsem spokojený s tím, kde jsem pracoval a jak dlouho jsem tam pracoval. Odcházel jsem ze všech míst v dobrém a do některých jsem se i vrátil. Na žádného ze svých bývalých zaměstnavatelů, ať to byl Respekt, MF Dnes, Hospodářské noviny nebo Česká televize nemám špatné vzpomínky. Vyzkoušel jsem si týdeník, noviny, televizi, online i podcasty.

Mediální management tě neláká?

Zastával jsem vedoucí pozice na různých stupních, ale cítím se být především autorem. A vzhledem k tomu, co dnes všechno můžu jako autor dělat, tak mě to naplňuje. Už bych se nechtěl vracet k odpovědnosti za každodenní agendu. Vzpomínám na ty časy v České televizi nebo v Hospodářských novinách rád, ale zažívat to už nechci. Zajímají mě autorské věci.

Kandidovat třeba na ředitele České televize se teda nechystáš?

Tak to rozhodně nepřichází v úvahu.

Jaké jsou tvé nejbližší plány vedle pořadu Šťastné pondělí? Máš na něj ještě dost sil?

Určitě, mám dvě nové skvělé scénáristky, vydržím to dělat dál, stejně jako ty podcasty, které tvořím. Rád bych také v příštím roce dokončil knihu, kterou mám rozepsanou.

Michael Rozsypal s publikací Já si to všechno pamatuju, foto: Jaroslav Fikota