Plasty jsou dobré. Chybujeme ale v zacházení s nimi

Kolekce nábytku, kombinující pěnový recyklát Polimix a materiál Resyta, zdroj: Balance is Motion

Letošní rok přinesl na evropské úrovní další posun směrem k větší udržitelnosti výrobků a s nimi související marketingové komunikaci. V červnu nabylo účinnost nařízení, které vymezuje rámec pro požadavky na ekodesign udržitelných výrobků. Zaměřuje se na podporu přechodu na klimaticky neutrální a oběhové hospodářství a také na větší trvanlivost či snazší opravitelnost výrobků nebo jejich snazší recyklaci a snížení odpadu z nich. 

Další směrnicí je tzv. Gren claims directive, legislativa zaměřující se na potírání greenwashingu, která už má za sebou schválení Evropským parlamentem v prvním čtení a schválení obecného přístupu Radou EU. Aktuálně jsou na řadě jednání mezi parlamentem, radou a komisí a pak už bude zbývat pouze schvalování ve druhém čtení. Pro výrobce a poskytovatele služeb začne být po vstupu směrnice v účinnost rizikové uvádět nepodložená tvrzení, jakkoliv odkazující k pozitivním nebo neutrálním dopadům svých výrobků a služeb na životní prostředí. 

O tom, jak všechny tyto změny brát spíše jako výzvu a příležitost než jako překážku, diskutovali v rámci programu letošního Designbloku jednatelka firmy Plastia Lenka Novotná, zakladatelka iniciativy No Greenwashing Lenka Mynářová, designérka a zakladatelka designérského studia Balance is Motion Eliška Knotková a někdejší hlavní designér firmy Tescoma Ladislav Škoda.

Zleva: Lenka Mynářová, Eliška Knotková, Ladislav Škoda a Lenka Novotná

Inovativní materiály budoucnosti byly letos velkým tématem mezinárodního festivalu designu. Příkladem jsou třeba znovupoužitelné kelímky na kávu vyrobené z plastu s příměsí kávové sedliny. V rámci spolupráce s firmou Plastia, která s kávovou sedlinou už sama pracuje, je navrhli studenti a studentky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Nebo kolekce nábytku Foamy z dílny studia Balance is Motion, kombinující pěnový recyklát Polimix a materiál Resyta, jehož hlavními složkami jsou rýžové slupky, sůl a minerální olej. Velký potenciál má podle diskutujících mycelium, které samo už je recyklátem a v přírodě se zcela rozpadne. 

Plasty bychom přesto neměli plošně zatracovat. „Když jsem před 30 lety začínala v oboru, plast byl stále nový materiál. Byl velmi drahý, protože chyběly technologie ke zpracování. Ale panovalo kolem něj velké nadšení. Byl vnímán pozitivně, protože znamenal velký pokrok třeba v obalovém sektoru nebo v gastro segmentu,“ vzpomínala Lenka Novotná z firmy Plastia. 

Snižování ceny plastu a jeho stále větší nadužívání ovšem dospělo do bodu, kdy je plastovými výrobky celý svět zaplavený a lidé leckdy přesycení. „Dosáhl nějakého limitu a společnost, zejména mladší generace, nyní řeší, kde plast chtějí mít a kde už ne. Někde má své opodstatnění, pak je ale spousta produktů, kde by stejně dobře posloužily i jiné materiály,“ dodala Lenka s tím, že podle ní přijde doba, kdy si plastu budeme opět víc vážit a jeho využití se vrátí do té míry, kde je potřebný. Cestu vidí zejména v nových technologiích, díky kterým bude brzy možné vyrobit recyklací z pet lahví takový polymer, který bude mít vlastnosti primárního materiálu, a jeho cena opět vzroste. Lenka věří, že je to otázka deseti let. Experimentální výroba již existuje.

Znovupoužitelné kelímky na kávu vyrobené z plastu s příměsí kávové sedliny, zdroj: Plastia

Spotřebitel v centru pozornosti

Role designérů je v udržitelném přístupu naprosto stěžejní nejen v tom, jaké materiály volí, ale jak vůbec produkt navrhnout. „Přála bych si, aby se ve firmách, ale už i na školách ještě více kladl důraz na „design thinking“. Přístup, který do centra pozornosti staví spotřebitele a jeho potřeby. Takový přístup při vývoji čehokoliv jde totiž vstříc tomu, aby věc dlouho sloužila. Aby se nestalo, že nakonec neplní zamýšlený účel, má nějaké nedostatky, které nakonec způsobí, že ji stejně vyhodíme a budeme chtít místo ní jinou,” zdůraznila Lenka Novotná, v jejíž Plastii design thinking aplikují už více než 10 let.

Lenka Mynářová, expertka na mikroplasty, připomněla, že představa, že vyměníme plast za jiný materiál je naivní. „Nahradíme-li ho třeba dřevem, otázka rozložitelnosti a enivromentální náročnosti se jen přesouvá do jiné oblasti. Kromě mycelia, které jediné se v přírodě zcela rozloží, to budeme řešit s každým jiným materiálem. Takže je potřeba v tomto spíš přesunout pozornost od materiálu ke spotřebiteli a k tomu, jak s daným výrobkem zachází,” řekla Lenka Mynářová, která je jinak velkou odpůrkyní jednorázových plastů, jejichž značný negativní dopad na životní prostředí je mnohokrát potvrzený.

Eliška Knotková zmínila důležitý fakt, který si v souvislosti s dilematem plast versus jiný materiál běžní spotřebitelé možná neuvědomují: „Jedním z našich prvních projektů byl modulární systém Ruderal z recyklovaného betonu. Tento materiál se chová velmi nestandardně a je potřeba tolik prototypování a iterací, že je to finančně a časově hodně náročný proces.” I z toho důvodu je nakonec Ruderal projektem, v němž už studio nepokračuje. 

Bioplasty jako slepá ulička

Velkou slepou uličkou se také ukázaly být dříve hojně prosazované bioplasty. „Všichni věřili, že to je ta spása, já také. Roky jsme pracovali na vývoji těchto materiálů. Ale pak přišly výsledky testů biodegradability a realita byla úplně jiná, úplně jsme se zděsili. Fólie, která se měla rozložit do šesti měsíců, byla po třech letech v nezměněném stavu. Ovšem velké firmy do bioplastů mezitím nainvestovaly stovky milionů eur a následně jsem byla svědkem toho, jak na různých konferencích lhaly o jejich recyklaci, která je ale naprosto nereálná,” podělila se o blízkou zkušenost Lenka Mynářová, která je zároveň členkou představenstva české firmy Nafigate, jež se zabývá výzkumem a aplikací nanovláken a biotetechnologií.

Mynářová se v roce 2016 stala členkou pracovní skupiny Evropské komise věnující se mikroplastům a díky svým znalostem přispěla k tomu, že v řadě projektů nedošlo k prosazování užití tzv. kvazi biodegradabilních materiálů, tedy těch, které se už nedokážou rozložit na původní přírodní složky, ale často se naopak rozpadají na mikroplasty. Ačkoliv je původní surovina přírodního původu, způsob zpracování může biodegradabilní vlastnosti zcela potlačit a dopady výsledného produktu jsou tudíž spíš negativní.

„Nechali jsme se jedním z našich zahraničních dodavatelů přesvědčit k použití materiálu z kukuřičného škrobu. Napadlo nás využití na krájecí desky, na základě informací od dodavatele měl materiál zachovat stálou barevnost a vlastnosti i při mytí v myčce nebo vyšších teplotách. Už při testování prototypů se ovšem ukázalo, že po pár cyklech v myčce se povrch měnil, celý produkt ztrácel barvu a podobně,” sdílel negativní zkušenost s bioplasty i Ladislav Škoda, který po více než dvaceti letech letos v lednu práci pro Tescomu ukončil a aktuálně působí jako designér na volné noze. 

Musíme více spolupracovat

V úvodu zmíněné legislativní kroky na úrovni Evropské unie sice představují v rané fázi pro firmy vyšší finanční a administrativní zátěž, pokud jde o úpravu výrobních procesů, zadávání nezávislých posudků třetím stranám ohledně certifikace, budou-li chtít udržitelné aspekty své činnosti komunikovat směrem ke spotřebitelům. V konečném důsledku je však jejich cílem přínos pro všechny strany. 

Snaha o větší udržitelnost optikou LCA analýz (tzv. life cycle assesment je metodika, která zohledňuje a měří dopad produktu či služby na životní prostředí během celého jeho životního cyklu od použitých materiálů, procesu výroby až po koncové užití – pozn. red.) a potírání greenwashingu mají spotřebitelům umožnit snazší a odpovědnější rozhodování při nákupech, chránit je před nekalými praktikami. Díky větší životnosti výrobků jde v konečném efektu naopak o finanční úsporu. Firmy mohou nastavený legislativní rámec proměnit ve výraznou konkurenční výhodu. A pokud si nezávislou certifikaci nemohou dovolit, bude pro ně lepší se zeleným tvrzením raději vyhnout. Tím, že přestanou používat zavádějící, vágní, nepodložená nebo rovnou lživá tvrzení, nebudou podrývat důvěru spotřebitelů v enviromentální problematiku.

Cena udržitelných výrobků je ovšem pořád důležitým aspektem, který často hovoří proti nákupu. Produkty ekologického designu jsou často násobně dražší a v současné době mohou tudíž představovat spíš statusovou záležitost. Co s tím?

„Jsem původním vzděláním socioložka, takže nad tímto hodně přemýšlím. Neříkám, že mám zaručený recept, ale vidím to takto: v první fázi mají nezastupitelnou roli elity. Na nich je téma vůbec otevřít a přitáhnout k němu pozornost. Dalším krokem je spolupráce. Bez ní jsou veškeré procesy finančně náročnější a mám dojem, že to tady v Česku moc neumíme. To je také důvod, proč u nás vzniká tak málo inovací. A třetím krokem je správná komunikace směrem ke spotřebiteli. Musíme ho umět přesvědčit, proč má smysl koupit si o něco dražší, ale kvalitnější výrobek. Nečekat, až získá negativní zkušenost jinde a teprve pak začne hledat lepší a udržitelnější alternativy,” řekla pro MediaGuru.cz Lenka Mynářová a dodala: „Jsme národ orientovaný na slevy, to je bohužel fakt. Ale my máme tu moc ovlivnit svou poptávkou nabídku. O dostupnosti udržitelných věcí tak hlasujeme svými platebními kartami.”